Klimkovi.FotoPozdraF.cz

Sedím za počítačem a pracuji, když mě zvenčí vyrušil rachot popelářů. Vstal jsem od počítače a šel jsem k oknu v kuchyni. Z popelářského nákladního speciálu vyskočili dva snědí mladíci a štrádovali si to k sousedovic popelnici.

Jeden z nich si vzal na starost velké černé pytle, které ležely svázané vedle popelnice. Chytil první pytel, zvedl ho nad hlavu, zamířil a silou ho mrštil směrem do otvoru vzadu v náklaďáku. Přestože stál od náklaďáku poměrně daleko a otvor nebyl moc velký, trefil přesně. S druhým pytlem provedl totéž. Opět zásah. Práci s popelnicí samotnou nechal na druhém kolegovi, takže zde měl za sebe hotovo. Odkráčel proto směrem k autu. Z jeho chůze to vypadalo, že se mohl cítit jako basketbalista, který právě zavěsil dva triumfální koše, díky kterým jeho mužstvo v poslední minutě vyhrálo důležitý zápas. Cítil se jako frajer a kráčel k autu jako by mu z podpaží vypadly dva melouny. Nehledě na to, jak to vypadalo v mých očích, ten mladík z toho měl dobrý pocit a cítil se dobře.

Otočil jsem se od okna k přístroji na preso. Začal jsem pěchovat sítko presovače mou oblíbenou kávou a urovnávat ji.

Když jsem byl mladší, říkali mi, abych se učil, jinak budu popelářem. Jednoduchá představa dítěte o tom, že by z něj byl člověk, který bude celý život jen sbírat odpadky po druhých a ještě nebude mít moc peněz, udělala své. A tak jsem se učil.

Vystudoval jsem informatiku na vysoké škole, pracuji z domova přes internet v prestižní firmě v oboru internetového marketingu a mám hezký příjem.

Jak jsem už nastínil, můj dětský mozek dříve automaticky přiřadil všem neznámým týkajících se povolání popeláře ty nejhorší možné hodnoty, které dokázal: škaredá práce, žádné peníze, společensky mimo hru, bydlení v nějaké špinavé díře. Tady už snad pracovaly i pohádky o těch nejškaredších čertech. Realita je ale jiná – i popelář může být spokojený! Ze škaredé práce si i popelář může udělat svou vlastní zábavu, díky které má dobré pocity. Peníze má možná minimální, ale k přežití mu evidentně stačí. Společensky úplně mimo také není, už jen z toho důvodu, že existujou i jiní popeláři, se kterými určitě najde společnou řeč. Prostředí jeho bydliště neznám, ale minimálně s odpadky si určitě poradit umí (narodzíl ode mě, který na takové detaily nemívám čas). Přidejme k tomu minimální zodpovědnost, žádné deadliny, žádné vyjednávání, schůzky, žádná velká snaha. Dokonce má i osobního šoféra a služební vůz :) Existují lidé, kteří jsou s takovým životem spokojení. Jen ta jediná věta z mého dětství to vůbec nepřipouštěla! Dospěláci někdy kecají.

Byť srovnávám dvě poměrně extrémní varianty životních stylů, nedá se obecně říci, že by jedna z nich byla lepší a druhá horší. Záleží totiž na každém, která varianta je lepší právě pro něj! Může snad někdo s jistotou prohlásit, zdali jsem ve svém životě spokojenější já, nebo ten popelář?

Nevyvážím popelnice ani neházím vítězné koše. Nebo alespoň nemám ten pocit. Má práce má jiný charakter. Řeším jeden problém za druhým. Denně řeším řadu problémů jak v práci, tak i mimo ni. Nakonec se ještě musím poprat s pocity únavy, abych si užil alespoň kousek volného času, který ve vypjatém životě zbývá. A to proto, že jsem nechtěl být popelářem.

Pokud si najdu chvíli na přemítání a zastavím se během přípravy dopolední kávy třeba nad tím, proč nejsem popelářem, je to se mnou stále vpořádku. Otočil jsem kolečkem na presovači a dvěma tenkými proužky začala vytékat káva. V mém tichém přemítání mě vyrušila rána zvenčí. Druhý popelář praštil prázdnou popelnicí na její místo tak, že se její víko odrazilo vysoko nahoru a s hlasitým zařinčením dopadlo zpátky. Tenhle vypadal naštvaně. Neměl pocit basketbalisty, který zajistil vítězství svého týmu. Nenesl v podpaží ztracené melouny a nevyšlapoval si frajerským krokem. Vypadalo to, že se cítí pod psa. Bůh ví, jakou větu v dětství slýchával právě on.